Výlety v Bílých Karpatech

Hřeben Bílých Karpat na kole (za krásou grilovaného kolena)

Do Bílých Karpat se jezdí za nenarušenou přírodou nebo orchidejemi. Pro jistý typ lidí může být zážitek z přírodních krás umocněn vidinou konzumace grilovaného kolena, zvláště je-li doprovázen hodnotným sportovním výkonem. Jakým je třeba přejezd hlavního hřebene na kole. Objednaný autobus nás i s koly vysazuje na Pláňavě nad Štítnou. Tento způsob dopravy se vyplatí jen pro větší skupinu. Druhou variantou je stihnout první vlak a vyšlapat sem 300 výškových metrů po pěkné, ale strmé silnici. Z modré značky na holém hřebeni máme chvíli výhled na jižní Valašsko, brzy vjíždíme do lesa, kde opouštíme značku a pokračujeme po lesní asfaltce, později lesní cestě. Na hřeben se napojíme za Čerešienkami. Dál už pokračujeme lesem mírně z kopce, za rozcestím Bašta nás zpomalí blátivý úsek. Dále stále po pěkné lesní cestě a z Hradiska po rozbité asfaltce. Není důvod se zdržovat, snad jen u pramene Olšavy, tento úsek máme rychle za sebou. Z rozcestí Skaličí jsou konečně první výhledy - na Žitkovou a kopce a kopanice okolo Hrozenkova. Vynecháme asi 1,5 km vzdálenou chatu a sjíždíme k hlavní silnici do Uherského Brodu. Silnici se nelze vyhnout, chvíli to po ní musíme vydržet, ale už tu je motorest Rasová - jediné místo, kde je možno se občerstvit a umocnit zážitky. Člověk, ukolébán dosavadním bezproblémovým profilem cesty by měl množství jídla a pití přizpůsobit skutečnosti, že následující průběh tak idylický jako dosud nebude. Hned za motorestem je velmi prudké stoupání na Troják následované stejně prudkým sjezdem, takže nemáme ani moc času vnímat krajinu moravských Kopanic okolo a pohled na vodní nádrž Ordějov a okolí Uherského Brodu v hloubce pod námi. Dále se jede spíše z kopce lesem po rozježděné a po deštích blátivé cestě, někde musíme z kola dolů, Občas se otevře pohled na Lopeník. Stoupání na Studený vrch už jde, za ním začínají louky a nad Stráním je hřeben již bezlesý. Jsme na nejnižším bodě cesty a před námi již zřetelně vidíme o 400 metrů vyšší vrchol Javořiny. Začínáme pomalu stoupat, z pastvin a luk se můžeme ještě naposledy rozhlédnout na Vizovické vrchy a Povážský Inovec a po přejezdu hlavní silnice vjíždíme do lesa. Za chvíli zastavujeme u Kamenné boudy, kde se rozhodujeme, jak dál. Odtud už můžeme jet dolů do Vápenek a Velké, ale protože máme za sebou teprve 40 km, pokračujeme severním úbočím Javořiny až k pralesu pod pramenem Veličky a kolem něj ještě chvíli do kopce až na vrcholek hřebene. Tady jsme na nejvyšším místě, něco přes 800 mnm a odtud už jedeme lesem pořád z kopce. Na Šibenickém vrchu nad Novou Lhotou se už připozdívá, poslední úsek k nádraží Vrbovce vynecháváme, pokocháme se ještě posledními výhledy na jižní část Bílých Karpat a sjíždíme po silnici do Nové Lhoty.

Hřeben Bílých Karpat na běžkách
První autobus do Vápenek přijíždí okolo sedmé hodiny. Ještě za tmy začínáme stoupat ke Kamenné boudě. Cesta bývá obvykle prohrnutá až nahoru, ale na běžkách se po upěchovaném sněhu jede dobře a 300 výškových metrů vystoupáme snadno. Většina běžkařů zabočí doprava - kousek odtud obvykle začíná strojově projetá stopa až nad Novou Lhotu. V ní cesta rychle uběhne a pokud člověk nechce kroužit na okruhu nad sjezdovkou, je v poledne doma. Proto zahýbáme doleva po prohrnuté cestě. Brzy přejedeme hlavní silnici do Strání, tu už narazíme na stopu, opouštíme les a sjíždímě po loukách nad Stráním. Stopa nebývá moc kvalitní, přes den obvykle nataje, v noci zmrzne. Na rychlém ranním sněhu by beztak překážela, opouštíme ji a manévrujeme na širokém travnatém hřbetu. Jsme na nejnižším bodě a začínáme stoupat ke křižovatce nad Březovou. Tady začíná kritický úsek, který nás může zdržet. Stopa nebývá vždycky prošlápnutá a v případě větší sněhové nadílky překáží pod tíhou sněhu ohnuté větve. Ještě chvíli sledujeme okraj pastvin, ale po zdolání Studeného vrchu už pokračujeme lesem jen s občasnými pohledy na Lopeník až na sedlo pod Trojákem. Výhodou zimy je, že můžeme ušetřit část prudkého stoupání a minout jeho vrchol. Tu už jsou stabilně vyježděné stopy a podél silnice dorazíme k motorestu Rasová. Motorest je jediné místo, kde si můžeme v teple dopřát oddechu. Odtud můžeme odbočit kratší cestou do Bojkovic. Jede se mírně z kopce, prudší sjezd je z vrcholu Valy, ale sněhu a jeho kvality valem ubývá. Na světlovském zámku sundáváme lyže a sejdeme na nádraží naproti. Čas je ale dobrý, takže od motorestu pokračujeme na Vlárský průsmyk. Hlavní silnici na Trenčín brzy opustíme a šlapeme dost do kopce na Lokov a nad Žitkovou. Zde se terén na chvíli otevře a nabídne poslední výhledy na okolí Hrozenkova. Brzy vjedeme do lesa a tím projíždíme bez velkých změn výšky příštích asi 8 kilometrů. Stopa je projetá, cesta rychle ubíhá, poslední stoupání je až na Čerešienkách. Na Javorníku končíme a začíná sjezd dolů. Zpočátku je prudký a obtížně sjízdný, pak následuje mírný úsek nad Pláňavou a louky do Bylnice už sjíždíme za tmy. Nádraží plní jen svou základní funkci - nástup a výstup cestujících. Nejbližší teplo a občerstvení je v 1 km vzdáleném výčepu.

Kolem Javořiny
Javořina je pro cyklisty snadno dosažitelným cílem, ovšem cesta tam je mnohakilometrové jednotvárné stoupání lesem. Pohled z vrcholu je sice mimořádný, ovšem dobrá viditelnost bývá jen málokdy, obvykle až tehdy, kdy se na kole už nejezdí. Daleko větší zážitky a cestu pestřejší krajinou přinese okruh kolem vrcholu. Z Vápenek lehce vyšlapeme serpentinami po asfaltce na Kamennou Boudu - rozcestí na hlavním hřebeni Bílých Karpat. Naším dalším cílem je Strání na opačné straně. Nejlepší variantou se zdá lesní cesta, která kopíruje po vrstevnici členité a strmé severní svahy Javořiny (CT5051). Projíždíme vysokým horským javorovým lesem, mijíme památník obětem havárie letadla někdy v 60. letech a asi po 3 km nesmíme zapomenout odbočit na kamenitou lesní cestu, po níž sjíždíme do údolí pod námi. Na dně údolí narazíme na nově opravenou asfaltku, která vyústí u vydatného pramene u skláren v Květné. Dále musíme kousek po hlavní silnici na Nové Mesto, dokud nás směrovka s nápisem Javořina nenavede doprava. Strání leží v hlubokém údolí a proto počítáme s tím, že pošlapeme nahoru, spíše nás překvapí prudkost kopce. Z vrcholku stoupání udržujeme získanou výšku a vjíždíme do Cetuny. To, co tu nečekáme, je Country a western saloon v centru obce. Případné občerstvení v něm je však vhodné si dopřát jen v nejnutnější možné míře. Dále kopírujeme svah Lipovce a ze sedla kola obdivujeme krajinu kolem. Samoty a osady rozeseté na svazích, obklopené loukami, políčky a lesy. Bezproblémový úsek končí sjezdem do osady Podkozince. Následuje cesta napříč přes krátké výběžky a údolí na jižním úbočí Javořiny po cestách nejrůznější kvality, od asfaltu přes šotolinu až po rozrytou lesní cestu. Nejdříve na Miškov salaš, pak přes údolí nad Súš a nakonec přes Topoleckou na Hlavinu. Každé stoupání obnáší asi 150 strmých výškových  metrů. Sjezdy jsou obdobné a vzhledem k povaze komunikací není jak si odpočinout. Krajina je otevřená, zabydlená, o diváky není nouze. Jedna paní okopávající něco na poli po ujištění, že máme auto, se diví, proč tu jezdíme na kole. Na Hlavině na silnici do Nové Lhoty se zdá být vyhráno. Podle mapy to nevypadá, ale asi 5 km dlouhé mírné monotónní stoupání se zdá nekonečné a vysaje zbytek sil. Vyhráno je až po přejezdu státní hranice. Z Kubíkova vrchu sjíždíme  do Nové Lhoty a uzavíráme okruh.

Okolo Lopeníka na kole

Lopeník je poměrně velkým turistickým lákadlem. Snadná dopravní dostupnost, třetí nejvyšší vrchol s rozhlednou, krásná okolní krajina, několik výstupových cest. Výchozí bod je vrchol stoupání silnice z Nivnice do Březové,kde se dá odstavit větší počet aut. Naše skupina je různorodá. Vrchaři vidí smysl dnešního dne ve výstupu na vrchol za každou cenu. Rekreanti si přejí cokoliv, jen ne šlapat do kopce. Na rozdíl od ostatních neberou jako potupu do kopce kolo vytlačit. VHC (vyskohorští cyklisté) - bývalí VHT, které bolí záda a kolena a na kole jim to jde lépe, než pěšky, jedou za přírodními krásami a jsou ochotni do toho vložit i nějakou námahu. Cestu můžeme obhlédnout z nedaleké rozhledny. Začátek je optimistický - sjezd po serpentinách do Březové. V místě, kde cyklista nabere nejvyšší rychlost, je třeba odbočit kolmo doprava na Slovensko. Kousek za obcí odbočí vrchaři doleva na úzkou asfaltku. Ta je zprvu vede údolím, pak stoupá po severním svahu Lopeníku a asi 300 m za vrcholem stoupání (cestu křižuje žlutá značka) musí odbočit vpravo na lesní cestu (značeno cedulí) pod vrchol. Nejrychlejší budou nahoře za necelou hodinu a na 9 km převážně lesem překonají 500 výškových metrů. Odměněni budou pohledem z rozhledny a pocitem ze zdolání třetí nejvyšší hory Bílých Karpat. Zbytek pokračuje stále dolů na Slovensko a odbočí až v Nové Bošáci do pěkného otevřeného údolí pod jižním svahem Lopeníku. Cesta končí u staré školy. Sesedáme a tlačíme kola vzhůru loukou a mezi chalupami kudy to jde, asi po 500 m narazíme na sjízdnou silnici. Někteří nasedají a pohybují se vpřed jen o málo rychleji, než ti, co tlačí. Na jednom km, co zbývá na Vyškovec, se nastoupá ještě 200 metrů. Nahoře je odpočinek, svačina a rozhledy na moravské kopanice. VHC si neodpustí odbočku přes Kykulu na Machnáč. Je to snad nejkrásnější hřebenovka v Bílých Karpatech - probíhá po loukách ve výšce přes 700m, na úbočí i na vrcholu chalupy, připomíná krajinu v Beskydech. Bohužel po 3 km končí na 771m vysokém Machnáči. Přichází na řadu vzorky produktů domácího pěstitelství a vzpomínky na obdobný výlet na běžkách, když v zimě ještě býval sníh. Následuje návrat stejnou cestou. Další úsek přes Mikulčin vrch je po tomto dvojnásobném zážitku nuda - asfaltka monotónně lesem do kopce. V jednom z pohostinských zařízení čekají v již lepší náladě se nacházející rekreanti. Společně se pokračuje přes Troják do sedla pod ním. Rekreanty láká silnice dolů údolím a kalkulují s tím, že závěrečnému výstupu z Březové se vyhnou, protože je kamarádi nenechají na holičkách a přijedou pro ně. Zbytek pokračuje už bez velkých změn výšky po hřebeni - zprvu nezajímavě lesem, pak už po okraji lesa a louky. Hlavní překážkou je lesní cesta s hlubokými vyjetými kolejemi plnými vody. V cíli se postupně se sjíždějí jednotliví účastníci a sdělují si své zážitky. Lopeník uspokojí všechny kategorie cyklistů.

 

Horňácké kritérium 2008
Horňácké kritérium má tato pravidla: místa startu a cíle jsou povinná. Odstartovat lze v libovolný čas, dojezd je omezen vyhlášením výsledků. Aby nebyli zvýhodněni trénovaní a netrénovaní cyklisté a všichni měli rovné šance, vítěz je určen losem. Po vyhlášení se jí, pije a zpívá, obvykle na svépomocné sjezdovce Kicbíl. Podle fotografií na netu se může zdát, že toto je hlavní náplní, ale vždycky tomu tak není. Peloton asi 60 jezdců vyjíždí v květnu r. 2008 krátce po obědě z velické návsi směr Myjava. Výstroj pokrývá jakoukoliv myslitelnou škálu od barevných dresů po tepláky s vyboulenými koleny a zmijovkou. Samozřejmostí jsou iontové a jiné posilovací tekutiny. Jezdci se brzy rozdělí na skupiny či jednotlivce, podle toho, jak zvládají stoupání za Javorníkem. Další dělení začíná před výstupem na Polanu. Někteří pokračují vesměs vedle kola po hlavní silnici, část v sedlech po červené značce pod Ostrý vrch. Z vrcholu stoupání dojíždí na Polanu po hřebeni po blátivé polní cestě (důvodem je obrovské hnojiště vedle), což se neobejde bez pádů. Na Polaně stojí připomínka dotační politiky EU - jedna ze tří rozhleden v okolí. Tato, na rozdíl od ostatních, převyšuje okolní les a je z ní výhled. Vedoucí skupina pokračuje úbočím po úzké asfaltce. Tento úsek se zdá nejpěknější, projíždí se jednotlivými samotami a po celou dobu je výhled na myjavské kopanice a západní Slovensko. Po prudkém sjezdu do osady Pánikovci opět šlapeme do kopce po lesní cestě. Kousek za vrcholkem stoupání ztrácíme část skupiny, která se nechala ukolébat sjezdem a prakticky se vrátila nazpět. Pozornější odbočují vlevo na nenápadnou lesní cestu a tou po vrstevnici dojíždí na kraj osady Štemberek. Odtud z kopce po loukách k vodní nádrži na Staré Myjavě. Rekreační zázemí zláká některé z účastníků a dále už pokračuje jen hrstka, před níž je stojí nejtěžší úsek cesty - opětovný přejezd hlavního hřebene Bílých Karpat, tentokrát vyššího, než na začátku. Část tlačí kolo nahoru sjezdovkou, zbytek pokračuje údolím. Na konci se skupina dále dělí. Jedni jedou doprava a napojí se na silnici do Nové Lhoty. Delší a nudná varianta. 2 jezdci se dávají vlevo lesní cestou, pohodlně vyšlape nahoru blízko rozcestí Krůžok a vrátí se na Kubíkův vrch. Jsme tady nejdříve, do cíle je to jen 8 km z kopce. Naše neoficiální vítězství není ani tak dílem výkonnosti, jako spíš znalosti terénu a toho, že jsme absolvovali jen přiměřené množství občerstvovacích zastávek.  Čekání na skutečného vítěze bude delší, někteří jsou teprve v polovině trasy a někteří dokonce bloudí někde u Myjavy. Ti bohužel vyhlášení opravdového vítěze nestihnou a není jisté, zda vůbec stihnout návrat za světla.

Bradla v Krivoklátské a Červenokamenské dolině

Krivoklátská dolina je pro turisty z Moravy veřejnou dopravou nepřístupná. Můžeme sem po neznačených cestách přejít přes hřeben z osady Sidonie nebo přijet autem z Pováží z obce Bohunice. V místě, kde se začínají zvedat strmější kopce, nás hned vedle silnice upoutá vysoká stěna opuštěného lomu. Lom byl založen na okraji bradla Babiná. Nejvýraznějším útvarem je několik metrů vysoká skalní věž na úpatí. Vápencové skalky ....pokračování

Na Čupy (nejzápadnější vrchol Bílých Karpat)

Jméno kopce má spojitost se slovem čupěti, česky dřepěti. Kromě názvu a toho, že je nejzápadnějším vysokým (>550 mnm) kopcem Bílých Karpat, na něm nic zajímavého není. Není ani výrazný, ani z něj nejsou žádné výhledy. Kopec podobného jména Čupec (dříve Malá Javořina) a podobných vlastností, avšak o 300 m vyšší, je nad Novou Lhotou. Cesta na Čupy je však spojena s poznáním velmi málo navštěvované části Bílých Karpat. Cesta začíná na Velickém sedle - velmi ploché a široké sníženině oddělující nejzápadnější část pohoří od jeho zbytku. Nejvhodnějším místem je nádraží ve Velké. Leží vysoko nad obcí těsně pod vrcholem hřebínku běžícího nad sedlem. Cesta je překvapivě zajímavá - vede po jeho vrcholu po pohodlné cestě na okraji luk, pastvin, sadů a opuštěných vinohradů ve výšce okolo 400 mnm. Horňácko a hory jej obklopující tu máme jako na dlani. Od větrného mlýna v Kuželově cesta stoupá ne moc zajímavě mezi lány zemědělských plodin na sedlo U tří kamenů. Tady začínají hory a taky jedna z nejpěknějších partií Bílých Karpat. Nejdříve výstup po okraji lesa na Kobylu a pak přes několik vrcholků nad rozáhlými loukami na Čertoryjích až pod Žalostinou s výhledy střídavě na Slovensko i na Moravu. Na vrchol Žalostiné vede neznačená pohodlná polní cesta. Z dřevěné vyhlídkové plošiny je dokonalý kruhový rohled. Následuje prudký sjezd do osady Hate. Na hřebenovou červenou značku se napojíme na rozcestí Kněžské hory. Zatímco doposud se to turisty jen hemžilo, dále potkat člověka bude vzácnost. Jede se několik km lesem podél oplocení obory. Do ní je vstup cyklistům zapovězen a pěším dovolen jen v době, kdy se chovatelé parohatého skotu nebaví jeho zabíjením. Hlavní překážkou je cesta plná hlubokých jam naplněných vodou (musí se kličkovat a objíždět lesem) a prudký sjezd ze Zrubence. Zpestřením jsou Koválovské louky sahající až na hřeben a pak je už konečná - Čupy. Na vrcholu stojí asi 3 metrový pylon a rozcestník s vrcholovou knihou. Do Skalice je to odtud po lesních cestách asi 10 km, do Strážnice o něco déle. Pěšky jiná možnost není. V cíli to bude něco přes 30 km. Zajímavější je vrátit se po asfaltce značené jako CT č. 2202. Napřed lesem z kopce, pak výstup do sedla a prudký sjezd na horní konec Chvojnice - obce pod svahy Žalostiné. Odtud vypadá nejvyšší vrchol této části pohoří opravdu impozantně. 100 výškových metrů na Hate je nic ve světle již nastoupaných 800 m a odtud silničkou proměnlivé kvality po jižním úbočí Žalostiné. Jedná se vskutku o panoramatickou jízdu mezi jednotlivými samotami s pohledy na myjavské kopanice. Panoramaty je třeba nenechat se příliš unést a ve sjezdech raději sledovat klikatící se cestu. Na hlavní silnici se dostaneme kousek za Vrbovci a po ní je to asi 10 km do výchozího místa.

Na Bradlo (po stopách gen. Štefánika a arch. Jurkoviče)

Jako dítě cestující vlakem na Slovensko mě na myjavském nádraží zaujala zdařilá maketa něčeho, co mi připomínalo ze všeho nejvíce mayskou pyramidu. Jedná se o mohylu gen. Štefánika od arch. Juroviče na Bradle. Bradlo je vidět téměř z každého výhídkového bodu v Bílých Karpatech a obě osobnosti mají těsný vztah ke kraji pod Javořinou.
Po krátkém mírném sjezdu z vrboveckého nádraží začne silnice na Myjavu stoupat. Odbočíme z ní současně s červenou TZ a stoupáme údolím mezi loukami, poli a samotami se štěkajícími psy. Kvalita silnice se zhoršuje a strmost zvyšuje, za ostrou zatáčkou kličkujeme a vybíráme nejsjízdnější úseky na kamenité cestě. Ze sedla mezi Polanou a Ostrým vrchem vidíme poprvé Bradlo jako výrazný bílý bod na hřebeni Malých Karpat. Dále bude cesta pokračovat vesměs asfaltkami s malým provozem myjavskými kopanicemi - otevřenou kopcovitou krajinou s roztroušenými samotami a osadami. Nejdříve sjezd do Turé Lúky - rodiště D.Jurkoviče. Odtud mírně do kopce okolo bývalého lomu s pěknými vrásami do osady Belanskovci na nevýrazném hřebeni Myjavské pahorkatiny. Pokračujeme chvíli po hřebeni až k silnici z Myjavy a sjíždíme údolím do Brezové. Město sehrálo významnou roli v kulturním a politickém životě Slováků v 19. století. Jeho charakter je překryt panelákovou výstavbou z období budování socialismu. Z památek zůstal jen kostel se zbytky opevnění. Silnice na Bradlo odbočuje hned na začátku a 250 výškových metrů překoná několika serpentinami. Je to jediný úsek, kdy jedeme souvislým lesem. Bradlo je úzký asi 1,5 km dlouhý  vápnecový hřeben spadající strmě na jih a západ. Vápence vystupují jen na klesající východní části hřebene. Na  prostředním ze tří nevýrazných vrcholů stojí mohyla z vápencových kvádrů. Z jejích dvou teras vidíme, že Bradlo neleží v Malých Karpatech, jak se skoro všichni celou dobu domnívali, je od nich naopak odděleno hlubokým údolím s obcí Košariska - rodištěm gen. Štefánika. Pohled z nejvyššího vrcholu Myjavské pahorkatiny tedy na jih uzavírají hřebeny Malých Karpat, na sever za myjavskými kopanicemi hřeben Bílých Karpat. Z vrcholu pokračujeme po zelené TZ nejdříve strmým chodníkem, ten se napojí na silnici a sjíždíme do Priepasného, stále s výhledem na všechny strany. Další cesta bude probíhat v obráceném pořadí jako cesta sem. Nejdříve přes kopanice stoupání nad Polianku, pak sjezd do Myjavy. Okresní město je co do architektury a kulturního významu větší kopií Brezové. Odtud přes Bílé Karpaty nejekonomičtější cestou po hlavní silnici (malý provoz). Při posledním strmém úseku pod vrcholem Polany je již znát skoro 1000 nastoupaných výškových metrů. Při sjezdu na Moravu projíždíme nad poslední stopou gen. Štefánika - portálem nejdelšího 6 km dlouhého po něm pojmenovaného tunelu na trati z Veselí do Nového Mesta.

Čachtickou tratí na Čachtický hrad

V místech, kde se poslední výběžky Malých Karpat přimykají k Bílým Karpatům, stojí zřícenina Čachtického hradu. Hrad je dnes populární zejména díky své majitelce Alžbětě Báthoryové. Na hradě, který v minulém století bez většího zájmu chátral, nyní probíhají rozsáhlé záchranné práce, díky nimž zejména horní hrad doznal značných změn. Existuje několik důvodů, proč hrad navštívit. Jednak je to hrad samotný, jehož zřícenina stojí na vysokém vápencovém skalisku. Dále je to cesta tratí z Veselí do Nového Mesta, která je mimořádným zážitkem, protože se klikatí horskou krajinou Bílých a Malých Karpat. A nakonec je to železnice samotná, na které bylo při její stavbě ve 20. letech minulého století vybudováno mnoho technickým staveb, jako tunely nebo viadukty. Ty a informační tabule o trati, které jsou na každém nádraží, si nejlépe prohlédneme, pokud pojedem kolem trati na kole.
Jako výchozí místo je vhodné zvolit Velkou, neboť zde železnice vstupuje do hor. Existuje mnoho variant cesty. Nejkratší, nejméně náročná, ale i nejméně zajímavá, která kolem železnice téměř nevede, je přes Novou Lhotu a Kubíkův vrch do Staré Turé, kam dojedeme překvapivě jenom o něco pomaleji než vlakem. Jejím opakem je trasa, která kopíruje koleje co nejtěsněji. Prudkým a krátkým stoupáním za Javorníkem se dostaneme na široké Velické sedlo. Za ním se postaví do cesty, podobně jako stavitelům železnice, největší překážka - hřeben Polany. Železnice jej prorazila nejdelším tunelem na trati, cyklista tuto možnost nemá a musí vystoupat po červené značce a z vrcholu stoupání odbočit do osady stejného jména. Ještě před ní se spustíme strmou asfaltkou kolem slovenského ústí tunelu k nádraží v Brestovci. Vynecháme Myjavu a kolem viaduktu a vodní nádrže po červené značce vyšlapeme na horní konec obce Poriadie. Odtud sledujeme lesní cestu kolem ústí kratšího tunelu a od něj podél trati s krátkou odbočkou k Lipoveckému viaduktu až k nádraží v Papradi. Kromě kratšího úseku lesem jedeme otevřenou velmi členitou krajinou mezi kopaničářskými samotami a osadami. Do Staré Turé pokračujeme po silnici z kopce do kopce kolem trati pod jejím největším viaduktem. Stará Turá vznikla jako město až po 2. světové válce vybudováním závodu na chirurgické potřeby. U výjezdu na Nové Mesto na hřbitově je tzv. husitská veža, zřejmě pozůstatek opevněného kostela, který však již dnes nestojí. Dále málo frekventovaná silnice sleduje trať do Hrachoviště. Odtud již vidíme hrad, ke kterému přijíždíme zužujícím se údolím potoka Jablonky. Je dobré pokračovat úzkým údolím až do obce Čachtice a na hrad vyjet odtud. V Čachticích je opevněný kostel s gotickou kaplí, 3 kaštiely, v jednom z nichž zřejmě Alžběta Báthoryová provozovala svou problematickou činnost, a je tu v sezóně otevřené podzemí. A vinné sklepy s prodejem místního vína. Po absolvování všech těchto atrakcí bude lepší zvážit cestu zpět vlakem, jako pěší turisté. Ti mohou z hradu pokračovat do Hrachoviště pěknou modrou značkou po hřebeni, odkud se otevírají méně obvyklé pohledy na hrad.

Cyklotrasy zaznačené v turistické mapě Horňácko

Krátké pěší výlety na Horňácku

Výlet 1:  7km
Kuželovský mlýn - zelená TZ údolí potoka - cesta podél lesa Lichtenštejnské kameny - lesem vrchol Stráň - chodník po hranici Tři kameny - podél lesa Kuželovský mlýn
Výlet 2: 13 km
Kuželovský mlýn - zelená TZ Tři kameny - červená TZ Kobyla - u chaty polní cesta dolů Hrubá Vrbka - Kuželov škola - místní značení polní cesta kříž - místní značení Bojiště - Kuželovský mlýn
Výlet 3: 15km
Malá Vrbka - žlutá TZ Výzkum - červená TZ Kněždubský háj - žlutá TZ Traviska - zelená TZ Bílá studna - červená TZ Kobyla - Výzkum - Malá Vrbka
Výlet 4: 7 km
Velká kostel - zelená TZ - šikmo vzhůru polní cesta Zahradami pod Hájem okraj lesa - lesní cesta cíp louky - šikmo dolů polní cesta Zahradami - Velká kostel
Výlet 5: 11km
Velká kostel - Strážná Hůrka - lesní cesta myslivecká chata - chodník vrchol stoupání - po loukách most v Petruchových mlýnech - polní cesta pod vrchol Hradisko - modrá TZ vrchol Hradiska - modrá TZ Javorník - chodník kolem mlýnského náhonu - Velká
Výlet 6: 13km
Nová Lhota - modrá TZ pod Hradisko - krajem lesa a dolů cestou z peněz EU Filipovské údolí - zelená Liščí bouda - lesní cesta údolím na CT5047 - lesní cesta vrchol hřebene - modrá TZ Kubíkův vrch - silnice Nová Lhota
Výlet 7: 16km
Vápenky chata- modrá TZ Javořina - Červená TZ Dibrovův pomník -červená TZ křižovatka - lesní cesta Vápenky
Výlet 8: 9km
Vápenky - žlutá TZ Kamenná bouda - polní cesta Lesná - polní cesta křižovatka lesních cest - lesní cesta do údolí - Vápenky
Výlet 9: 13km
Súchov horní okraj - polní cesta údolí Kazivce - polní cesta okraj lesta směr Lesná - přes potok na protější svah - polní cesta Súchov hřiště - zřícenina Kanšperk - Súchov

Image

mapapeskyhor.JPG (301kb)

Odkazy na výlety v Bílých Karpatech 

Jedna z nejúžasnějších horských túr v Česku. 50 km přes Bílé Karpaty

Perla českých rozhleden stojí na Velkém Lopeníku

Podzimní slovenské hory. Chmeľová, nejhezčí kopec Bílých Karpat

Horňácko na kole: idyla i bez slivovice

Víno, kam zrak dohlédne. Tip na výlety k rozhlednám mezi vinohrady

Na lyžích v krásné přírodě: objevte první běžecký areál Bílých Karpat

Vršatec: nejhezčí běžkařská trasa přes hranice Slovenska

Jižní Morava z nebe

Rozhledny, ze kterých se nerozhlédnete

Vyhlídky pod kopcem i na hnůj. Tak se u nás staví rozhledny z peněz EU

Vysoká, nejhezčí kopec Malých Karpat. Jarní výšlap na Slovensku

Autor článků M.  Janoška

Výběr ze sebraných spisů autora sestavil T. .Janoška

Výlety v Bílých Karpatech na Slovensku